Antonín Buchtel, sběratel s laskavou duší

Antonín Buchtel pocházel z obce Pastviny nedaleko dnešních hranic s Polskem, z oblasti východně od Žamberku a podhůří Orlických hor. V rodině se předávalo mlynářské řemeslo, ale on se rozhodl studovat – nejprve gymnázium v Moravské Třebové, potom filozofii a teologii v Praze a Hradci Králové. Vysvěcen na kněze byl v roce 1826, primici slavil v Klášterci nad Orlicí a tam také zahájil kněžskou službu. Už v době studií ale komponoval a zajímal se o hudbu. Do roku 1845, kdy byl přeložen do Kyšperku (Letohradu), napsal několik desítek kratších klavírních skladeb, především variací, galopád, valčíků a polek, něco málo písní a výjimečně skladby pro větší obsazení. Z různých dedikací je patrné, že se mimo jiné pohyboval v prostředí místní šlechty, vzdělanců a vyšších úředníků. Jako farář a děkan v Kyšperku už neměl na komponování tolik času, ale neúnavně rozšiřoval svou sbírku hudebních nástrojů a knihovnu. Jen pro představu: do Národního muzea se dostalo přes čtyři sta knih a hudebnin, které Buchtel původně vlastnil; ve velké míře se jedná o staré tisky, vzácná první vydání, a dokonce i světové unikáty. Velmi zajímavý je např. spis De praestantia musicae veteris od Johannese Baptisty Doniho (Florencie, 1647), který podle exlibris kdysi patřil jezuitovi Casparu Schoppovi – nepřehlédnutelné postavě rudolfínské Prahy a později italských protireformačních kruhů.

Stejně pozoruhodné jsou i Buchtelovy hudební nástroje. Vystavoval je na 7. průmyslové výstavě v Praze (1872) a na světové výstavě ve Vídni (1873), v dopisech o nich mluvil jako o „milovaných dítkách“, vypravených na cesty. V roce 1874 získalo muzeum od Buchtela čtyřicet devět nástrojů. „Některého mazlíčka si arciť doma pro vyražení ještě podržím, však o to se postarám, aby i on, ač později, ke svým starým známým přiklusati musel,“ psal v únoru 1874 Františku Ladislavu Riegrovi, předsedovi tzv. Hudebního sboru při Museu Království českého. Další nástroje věnoval muzeu ještě před svou smrtí roku 1882. V současné době je jako fond „Buchtelinum“ identifikováno padesát dva hudebních nástrojů, několik nejistých a čtyři ztracené, původní Buchtelova sbírka však byla početnější a zahrnovala např. violu Giovanni Paolo Maggini, Eberleho violy d’amour nebo soubor niněr. Převažují smyčcové a drnkací nástroje, jeho pozornosti neunikly rarity a dobové novinky, jako byly např. filomela, housle z nautila, smyčcová citera, dvojitá kytara, citera v holi, orfika nebo skleněná harmonika. Sbíral nástroje lidové i špičkové výrobky slavných nástrojařů. Dřevěný xylofon (inv. č. NM-ČMH E 455) sám vyrobil.

Tím vším ale Buchtelův zájem o kulturu nekončil: např. v Kyšperku oživil tradici rorátů, v Kyšperku a Žamberku založil mozartovskou nadaci, která každoročně prováděla Mozartovo Requiem, byl členem Jednoty cyrilské atd. atd. Velmi se angažoval v sociálních otázkách a se svými farníky sdílel těžkosti každodenního života: zapojil se do zřizování přádelních škol, organizoval benefiční akademie na podporu charitativních projektů, byl školním inspektorem. V roce 1869 odkoupil kyšperskou zrušenou továrnu na sirky a nechal ji na vlastní náklady přebudovat na městský „dům chudých“. Jak napsal dobový tisk: „… odevzdal dům ten městu, řka: Až podnes patřil dům tento mně, nyní jsem jej dostavěl a posvětil, a odevzdávám milému městu; od této chvíle není můj, a přeji si, aby tento dům chudých sloužil městu poněkud k okrase, představenstvu k ulehčení při obstarávání chudých, chudým k radosti a mně aby dal všemohoucí Pán sladkost slov sv. Jana Zlatoúst[ého] pochopiti: Co chudým na světě dáš, to po smrti míti budeš…“

Antonín Buchtel patřil ke generaci kněží, kteří vyrostli v česko-německém prostředí a díky svým aktivitám spoluvytvářeli kulturní a společenský život 19. století, v tomto případě ve východočeském regionu. V mnohem širších souvislostech a podrobně se o něm můžete dočíst v publikaci Antonín Buchtel, sběratel s laskavou duší, a jeho kolekce hudebních nástrojů, zmíněné v úvodu.

Autorka článku: PhDr. Dagmar Štefancová