Jiří Antonín Benda

Význam Jiřího Antonína Bendy (1722–1795) spočívá především v oboru melodramu. Zvláště jeho první díla Ariadna na Naxu a Medea jsou významnými reprezentanty této tehdy nové hudební formy. Benda dokázal realizovat Rousseauovu myšlenku takovým způsobem, jak se to nikomu před ním nepodařilo. I když se text s hudbou střídá, jeho hudební mezivěty vyjadřují obsah mluveného slova. Tak vzniká souvislý dramatický proud textu a hudby. Zavedení práce s hudebním motivem umožnilo posluchači sledovat citový vývoj postav a myšlenkový rozvoj děje. Benda své kompoziční zkušenosti z dramatické oblasti přenášel i do děl instrumentálních, čímž rozšířil možnosti instrumentální hudby samé. (Jeho melodramy nadchly např. skladatele W. A. Mozarta či básníka Friedricha Schillera.)

Medea byla uváděna už koncem 70. let i v českých zemích, v roce 1787 ji přeložil do češtiny Karel Thám a byla vydána tiskem. Bendovy melodramy u nás našly odezvu v dílech Václava Josefa Praupnera, Johanna Josepha Röslera, Jana Nepomuka Augustina Vitáska či Františka Škroupa. České muzeum hudby uchovává ve svých sbírkách spolu s melodramy i řadu dobových tisků a opisů Bendových skladeb všech oborů. Výstavka ke 100. výročí Bendova narození chce alespoň část z nich zpřístupnit veřejnosti.